Šéfkomentátor redakce sportu České televize (ČT), jehož postřehy si vybaví snad každý hokejový divák. Řeč je o Robertu Zárubovi, který vedle své pozice v ČT také přednáší na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. V rozhovoru pro Mediator1 se rozpovídal nejen o sportovních tématech.
Komentujete hokejová utkání a zároveň přednášíte na vysoké škole. Jak se vám daří výuku mladých novinářů skloubit s prací v ČT?
Jde to hlavně díky vstřícnosti obou stran, jelikož můj předmět (Sportovní televizní žurnalistika, pozn. autorů) je orientován pouze na úterní dopoledne, což znamená, že já v tu dobu nemohu mít jiné aktivity ve své práci a zároveň se má přednáška nemůže posunout v rozvrhu. Takže ve výsledku je ta symbióza možná, ale stojí za ní úsilí fakulty vložit moji přednášku do rozvrhu a zároveň vstřícnosti ze strany ČT. Ta z toho ovšem profituje, jelikož má připravenější uchazeče na své pozice.
Jaký je přístup Vašich současných studentů k žurnalistické profesi? Změnil se nějakým způsobem oproti dřívějším ročníkům?
Ano, změnil. Jsou jinak nastavení, dříve měli daleko více praxe a snažili se k oboru přistupovat právě z praktického hlediska. V dnešní době je to naopak. Já si vždy na začátku semestru trošku vybírám své studenty, jelikož máme limit 15 lidí. Zjišťuji, jakou mají motivaci ke studiu tohoto předmětu, kdo má jakou praxi, a podobně, přičemž letos mělo nějaké praktické zkušenosti pouze velmi malé procento uchazečů. Na druhou stranu rozhled, chuť a schopnost vstřebávat věci, které jsou s předmětem spojené, jsou u těchto lidí lepší, protože nemohou mít špatné profesní návyky a lépe se s nimi pracuje. Největší nevýhodou ovšem je, že nejsou vypsaní. Práce s textem u nich celkově pokulhává. Na to se snažíme nejvíce zaměřit, jelikož jde o základní novinářskou schopnost.
U „sporťáků“ je nejdůležitější výdrž a časová flexibilita
O Vás je obecně známo, že máte kartotéku s profily jednotlivých hráčů. Mají nastupující novináři také vůli a trpělivost začít si něco takového vést?
Jak kdo, řekl bych… Navíc, oni jsou ještě na začátku cesty, takže ještě třeba neví, co vše to obnáší.
A mohl byste nám říct, co to tedy obnáší?
To bychom tu museli sedět dlouho…
Tak alespoň ve zkratce
V první řadě je to třídění informací a práce se statistikami. Jejich vedení je ovšem ne vždy dostačující, takže každý ze sportovních žurnalistů si je dodělává sám. Využíváme je hlavně tehdy, když je nutná okamžitá reakce během utkání. To je jedna věc. Dále je nutná příprava na samotné komentování. Tam se musí postupně zaplnit kolonky ve všech různých kategoriích, například zajímavosti o daném hráči, jeho výkony, mapování odehraných sezón a podobně.
Máte mezi současnými či bývalými studenty někoho, u koho jste si hned řekl, že by mohl být komentátorem a že to dotáhne daleko?
Jedná se, až na pár výjimek, o všechny kolegy a kolegyně, které jsem přivedl do redakce sportu ČT. Z těch mladších prošli mým seminářem skoro všichni. Říkal jsem, že by to měli zkusit, jelikož se to nepozná hned. Tato profese je totiž založená na určité vytrvalosti. Zvnějšku je sice vidět její atraktivita, ale ve skutečnosti jde o obětování spousty času, protože sport se hraje většinou v neproduktivních částech dne, tedy večer, o víkendech, o svátcích, čemuž odpovídá naše nasazení. Je důležité, aby u toho člověk vydržel, jinak to nejde dělat.
Pozice šéfredaktora není pro komentátora vhodná
Vaší současnou pozicí v ČT je šéfkomentátor. Co si pod tím můžeme představit? Máte nějaké povinnosti navíc oproti ostatním?
Především jim přiděluji práci (smích). Rozděluji, kdo co bude komentovat, načež odvedenou práci hodnotím. Dále připravuji velké projekty typu mistrovství světa nebo v současné době olympijských her v Tokiu. Plus mám část povinností, které by dělal šéfredaktor, kterého však již sedm let nemáme…
A přemýšlel jste nad tím, že byste tím šéfredaktorem byl právě Vy? Přeci jen, jak jste zmínil, některé jeho povinnosti již máte…
Za posledních dvacet let jsem tu nabídku měl na stole několikrát, ale vždy jsem ji odmítl. I když by mě to asi bavilo, tak zastávám názor, že by šéfredaktor neměl aktivně vykonávat určité části své profese, jako například komentování. Asi by nebylo správné, kdybych tu nabídku přijal.
ČT vysílá velké množství sportovních událostí. Je někdy složité pokrýt všechny najednou?
V redakci je vše již automatizované, redaktoři jsou přirozeně rozděleni dle sportu do jednotlivých pracovních skupin, přičemž i hodnocení a přiřazování k jednotlivým akcím či zápasům v rámci jednoho sportu přenáším na přání kolegů na vedoucí těchto skupin. Občas se však tyto skupiny prolínají, třeba mezi hokejem a florbalem nebo atletikou. Pouze mezi hokejem a fotbalem je ten průnik velmi úzký. Středobodem je vlastně jen jediný člověk, který nahlíží zároveň do obou skupin.
Říkáte, že fotbal s hokejem moc propojit nejde. Ovšem Váš hlas, který je typický pro hokej, byl slyšet během několika fotbalových zápasů na olympiádě v Riu. Jak k této neobvyklé situaci došlo ?
Byl to jen záskok. Byli jsme v situaci, kdy se to nedalo vyřešit jinak. Výjimečně se to stává, že třeba fotbalový reportér jde na hokej nebo naopak. Kupříkladu letos se to zatím nestalo. Tehdy v Riu jsem byl nucen dvakrát odkomentovat zápas ženského fotbalu místo Jaromíra Bosáka, který v prvním případě ještě nebyl v Brazílii, protože fotbalový turnaj začal ještě před oficiálním zahájením her a v druhém případě zase musel komentovat Olympijské studio, přičemž nikdo jiný z kolegů taktéž nemohl. Ovšem standardně by se oba sporty v dnešní době skloubit nedaly, i když dříve to bylo běžné. Sport se však tak posunul, že to dnes již není možné.
V soukromém sektoru najdete vyšší plat, ve veřejnoprávním lepší pracovní nasazení
Kromě ČT jste si vyzkoušel práci i v soukromé televizi, jelikož jste na přelomu tisíciletí působil na Nově. Proč vůbec došlo k tomuto přesunu?
To je složitý příběh. Ve zkratce jsem se nepohodl s tehdejším sportovním šéfredaktorem ČT (stalo se tak ještě před vznikem ČT Sport, pozn. autorů). Zničehonic jsem přišel o nasazení na jakoukoli činnost. Po roce a půl jsem přišel o práci úplně, přičemž ta nabídka od Novy ležela na stole už dlouho. Tak jsem ji přijal.
Jednalo se ovšem pouze o krátkou epizodu, konkrétně o půl roku…
Ano. V ČT totiž mezitím odvolali generálního ředitele, mimo jiné i kvůli tomuto případu. Jeho nástupce okamžitě odvolal toho šéfredaktora a pokoušel se mě udržet. Já už měl ale podepsáno na Nově. Ten půlrok byl ovšem velice užitečný pro obě strany. Mohu vyvrátit tvrzení, že se ve veřejnoprávních médiích pracuje méně než v soukromých. Doopravdy je to spíše naopak, minimálně u nás na ČT Sport.
Je ještě nějaký rozdíl mezi zaměstnáním v soukromé a veřejnoprávní televizi?
Veřejnoprávní televize nedává takové finanční ohodnocení, ale zase nabízí více práce. U nás pracují lidé spíš kvůli tomu, že mají tu práci rádi než kvůli penězům. My jsme kvůli těmto rozdílům v platech v minulosti o pár lidí přišli a vždy nás to mrzelo. Je ovšem pochopitelné, že se to občas stane.
Poměrně nedávno vznikl nový sportovní kanál O2 TV Sport, kde také začali vysílat hokejovou extraligu. Zkoušeli vás zástupci této stanice oslovit s pracovní nabídkou?
Nezkoušeli. Někteří kolegové ovšem tvrdili, že ji dostali a někteří dokonce i odešli. Napadá mě třeba Jan Velart, můj bývalý student, který začínal u nás v ČT a teď je právě na O2 TV Sport. Nebo na Nově komentuje NHL Roman Jedlička, další z mých bývalých studentů, kterého jsem jim doporučil.
Sehnat dobrého experta není jen tak
O2 TV Sport vysílá českou nejvyšší soutěž. S tímto se pojí i experti, často z řad bývalých hokejistů, kteří oživují komentování svými postřehy. Je složitější je shánět s nárůstem sportovních televizních stanic?
Poptávka po expertech je teď samozřejmě větší. Je dobré mít více možností. Občas totiž někdo zničehonic skončí, jako například Martin Hosták, který začal pracovat v pozici manažera pro zlínské Berany, nebo Petr Ton, kterého pro změnu zlanařila Sparta. Důležité je taky říct, že to není plnohodnotná profese. Zůstanete ovšem v hokejovém prostředí a můžete si třeba udělat jméno.
V posledních letech Vám pomáhají i hráči národního týmu. Letos si například na MS vyzkoušel práci komentátora Patrik Bartošák. Co říkáte na jeho výkon?
Poradil si výborně. Na ten jeden pokus nemá smysl udílet příliš mnoho pokynů. Nějaké základy tedy máme a Patrik je výborně naplnil. Až jednou ukončí kariéru – a doufám, že to bude za dlouho – může se této profesi klidně věnovat. Jak letos na Slovensku Patrik, tak loni v Kodani Dominik Hrachovina přišli sami s tím, jestli si to nemůžou vyzkoušet a nám to přišlo jako zajímavé zpestření. Když se někdo přihlásí i příště, určitě mu to umožníme, ale ukazovat na nikoho, aby šel komentovat, nemůžeme.
Hokejový šampionát se dá vyhrát i s minimem hráčů z NHL
Pojďme se teď přesunout k samotnému hokeji. Nedávno skončilo mistrovství světa v Bratislavě. Co říkáte na vítězství Finů? Přeci jen, bylo to lehce překvapivé.
Překvapivé a pro nás i inspirativní. Finové vyhráli jak šampionát dvacetiletých, tak i to seniorské s týmem, který byl postavený na hráčích připravovaných doma, popřípadě v Evropě. Určitě si získali sympatie tím, že dokázali zvítězit právě s takovým mužstvem. My jsme si obecně zvykli počítat posily z NHL a najednou nám někdo ukázal, že to jde i jinak (Finsko mělo z NHL pouze dva hráče, pozn. autorů). Je to pro nás velmi podnětné, nicméně je jasné, že je za tím je ohromná práce ve finském hokejovém prostředí.
Myslíte si, že se český hokej dokáže přiblížit systému práce s mládeží, který Finové nastavili?
Ano, ale musíme začít trochu jinak trénovat. A mluvím spíš o hráčích než o trenérech. Na Finech se mi líbí to, že jsou nenároční a skromní. Jedná se o podobný přístup, jaký u nás měli v minulosti například hráči z Kladna. Byli připraveni na to, že budou hrát ve skromných podmínkách. Nestarali se o to, jakou mají hokejku, jestli mají vířivku, apod. Neřešili, jestli trénují hodně nebo málo, prostě dělali to, co jim trenér uložil. Často si k tomu dokonce něco přidávali a především se tolik nerozptylovali věcmi okolo. To teď praktikují Finové. Jdou trénovat s cílem naučit se konkrétní věc. Není to tak, že odtrénují a myslí si, že to zkrátka zvedne jejich výkonnost. To je ten rozdíl.
Jágrova cesta do Číny se mi moc nezamlouvá
Největší osobností českého hokeje je momentálně Jaromír Jágr. Zkoušeli jste někdy oslovit jako experta jeho?
Ne. Nikdy.
Jeho jméno se v poslední době skloňuje především v souvislosti s jeho cestou do Číny. Jaký je Váš názor na tuto situaci?
Myslím, že to nebylo úplně šťastné rozhodnutí. Buď tam mohl jet za jiných okolností nebo vůbec. Asi i pro něj je to dost citlivá věc. Možných důvodů, proč se rozhodl jet, je mnoho a který převládl jako nejsilnější ví asi jen on sám. Nemůžu však odhlédnout, že je tam obchodní propojení mezi firmami Jaromíra Jágra sr. a kancléře Republiky, pana Mynáře. Ta cesta byla celá taková podivná, zvláštní… Jaromír Jágr se tím dostal do světa, do kterého dle mého vůbec nepatří, a kde mu to asi ani není příjemné. Je to dospělý člověk a musí vědět, co dělá. Asi je to dáno i tím, že si takové věci moc nepřipouští a neřeší je. Jestli to bylo správné nebo špatné rozhodnutí, ukáže čas.
Takže si nemyslíte, že tam jel čistě kvůli propagaci hokeje? Přeci jen, je ambasadorem příštích zimních olympijských her.
Ona tam nějaká propagace určitě byla, ale jde o to, kdo, koho a jak propagoval. Jágr je sice ambasadorem zimních olympijských her v Pekingu, tím je však třeba i Wayne Gretzky, který se podobnými pochybnými lidmi neobklopuje. S přihlédnutím ke všem těm okolnostem a pochybným obchodům v Lánech je to velice nešťastná volba.
Ptali se: Lukáš Losleben a Jakub Mikoláš